Libanonci po celém světě se obávají o svou vlast a své blízké, násilí se stupňuje
9.10.2024
Před rokem navštívila Jomana Siddiquiová Libanon, kde se narodil její otec a kde je nyní pohřben. Plánovala, že se tam brzy vrátí; tentokrát si myslela, že vezme své dvě dospívající dcery.
Místo toho se Siddiquiová, která žije v Kalifornii, nyní obává o své příbuzné. Zatímco zpovzdálí sleduje násilí a nedávnou eskalaci izraelské vojenské kampaně proti Hizballáhu v Libanonu, Siddiquiová přemýšlí o lidech, které během své návštěvy potkala, o laskavosti a štědrosti, s nimiž se setkala. Přemýšlí o hrobu svého otce – kdy a zda vůbec ho bude moci znovu navštívit. Hlas se jí láme emocemi. Bylo to pro ni niterné, říká. „Je to jako univerzální příběh libanonského lidu,“ řekla. „Musí stále odcházet a neví, kdy se budou moci vrátit.“
Od Spojených států po Jihoafrickou republiku, Kypr, Brazílii a další země se mnozí členové vzdálené a početné libanonské diaspory potýkají s vlnami násilí – truchlí, svírá je strach o blízké i o vlast a snaží se najít způsob, jak pomoci.
Od konce září, kdy Izrael zintenzivnil své údery a prohlásil, že jeho cílem je vytlačit Hizballáh od společné hranice obou zemí, bylo zabito přibližně 1 400 Libanonců, včetně civilistů a bojovníků militantní skupiny Hizballáh, a přibližně 1,2 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů.
Pro Linu Kayatovou, která se do Jihoafrické republiky přestěhovala téměř před 36 lety, ale v Libanonu má stále velkou rodinu, jsou tamní násilí a napětí ozvěnou dřívějších bouřlivých kapitol. „Dlouho jsme prožívali občanskou válku, bylo mi asi sedm let,“ řekla. „Připadá mi to, jako by se historie opakovala. … Je to neznámá, kdo bude zabit příště.“ Kayatová, která žije v jihoafrickém pobřežním městě Durbanu, denně hovoří se svou rodinou, včetně matky a sestry. „Jsou velmi vyděšené a mají velké obavy z toho, co se stane,“ řekla.
Celé generace Libanonců se potýkají s tím, zda odejít za lepšími příležitostmi nebo uniknout různým obdobím nepokojů – od patnáctileté občanské války po vojenskou okupaci, bombardování a politické atentáty – nebo zůstat v Libanonu, který si navzdory četným šrámům pro mnohé zachovává svůj půvab. Libanon – domov mnoha náboženských skupin, včetně křesťanů a sunnitských a šíitských muslimů – je hrdý na své početné emigrantské komunity, mezi nimiž jsou úspěšní podnikatelé a celebrity libanonského původu.
Současná vojenská eskalace se odehrává v obavách, že by se boje mohly rozšířit v regionu, a přichází v době, kdy se izraelsko-hamasácká válka v Gaze blíží k ponuré hranici jednoho roku. „To, že se to děje na vrcholu Gazy, je téměř neúnosné,“ řekl James Zogby, prezident Arabského amerického institutu se sídlem ve Washingtonu. „Člověku je z toho skoro fyzicky špatně, jen když se snaží pochopit rozsah toho traumatu,“ dodal Zogby, jehož otec se narodil v Libanonu.
Libanon se již dříve ocitl na pokraji sil a potýkal se s tíhou ekonomického kolapsu, následky mohutného výbuchu v přístavu v roce 2020 a dalšími krizemi. Už dva roky je bez prezidenta. Na takovém pochmurném pozadí si Zogby klade otázku, co bude s vysídlenci. „Kdo se o ně postará? Odkud se vezmou zdravotnické služby… když je země už tak přetížená a na pokraji zhroucení?“ řekl. „V jakém okamžiku se to konečně zhroutí? A kdo se bude starat?“ Bolest podle něj přiživuje hněv na reakci USA na devastaci v Gaze a nyní na eskalaci v Libanonu. „Je tu pocit bezmoci, pocit téměř zoufalství, že se to může vymknout kontrole. A dokud se tady nestane nic, co by to omezilo, bude to ještě horší.“
Akram Khater, ředitel Khayrallahova centra pro studium libanonské diaspory na Severokarolínské státní univerzitě, uvedl, že od prvních dob diaspory Libanonci, kteří odešli, významně přispívají k ekonomickému blahobytu Libanonu a posílají velké množství peněžních převodů. Sledování eskalace v Libanonu, kde se narodil a vyrůstal, bylo pro něj opětovným traumatem, řekl. „Ocitl jsem se uprostřed víru nevyřešených emocí, které pramení z této opakující se noční můry,“ řekl. „Přesto se i uprostřed toho naše komunita spojuje, aby vytvořila solidaritu a poskytla si navzájem útěchu a útěchu.“
Stovky libanonských vlajek nedávno zaplnily noční oblohu v Dearbornu ve státě Michigan, kde se někteří účastnili shromáždění na podporu Libanonu a protestovali proti izraelské ofenzivě. Na mezinárodním letišti v Sao Paulu se nedávno slavnostně setkali dva libanonští bratři, kteří žili v Brazílii. Řekli, že při jednom z útoků v Libanonu zahynulo osm jejich blízkých – sestra, švagr, čtyři synovci a dvě synovcovy děti. Husajn Zeineddine, jeden z bratrů, byl se svou rodinou na dovolené v jižním Libanonu, když byla oblast zasažena izraelskými útoky, řekl agentuře Associated Press. On a jeho rodina se přestěhovali na bezpečnější místo, dokud si nebudou moci rezervovat letenky zpět do Brazílie. „Moje žena plakala a žádala nás, abychom odjeli. Odjeli jsme jen se základními věcmi. A krátce nato byl vybombardován dům mé sestry,“ řekl po příjezdu. „Bude to tady těžké. Ale pro lidi tam to bude těžší,“ dodal.
Rosaline Ghoukassianová na Kypru řekla, že drtivá většina Libanonců si tuto válku nepřeje. Na Kypr se přestěhovala se svým manželem Raffim Garabedianem a jejich dcerou Marií po výbuchu dusičnanu amonného v bejrútském přístavu v roce 2020, který zabil více než 200 lidí. Řekla, že byla rozčarovaná z libanonského politického vedení a také litovala vlivu Hizballáhu. „Věděli jsme, že to přijde,“ řekla. „Problém je v Libanonu. … Protože nemáme dobrou vládu.“ Jejich rozhodnutí odejít z Libanonu nikdy nebylo o penězích, ale o bezpečnosti, jak vysvětlila jejich dcera v dopise, který napsala ve třídě na Kypru: „Nechci tam jet, protože jsem se zachránila při výbuchu, a nechci tam jít žít, protože nechci zemřít.“ Rodina se rozhodla zůstat. „Nejsem tu proto, abych vydělávala tisíce eur. Ne, jsem tu jen proto, abych žil. Abych byl šťastný, abych byl v bezpečí. To je to, co chci. Žít,“ řekl Garabedian.
Hizballáh začal ostřelovat Izrael den po útoku Hamásu na jižní Izrael 7. října 2023, při kterém ozbrojenci zabili asi 1 200 lidí a dalších asi 250 vzali jako rukojmí. Od té doby izraelská vojenská reakce v Gaze zabila podle místních zdravotníků více než 41 000 Palestinců. Siddiqui řekl, že v Kalifornii bylo náročné se s tím vším vyrovnat. „Člověk vezme do ruky telefon, váhá, jestli ho má otevřít, protože se bojí, co uvidí, ale tak nějak musí.“ Mluví s přáteli a dalšími lidmi ve svém okolí, kteří se s ní mohou ztotožnit. „Všichni se cítíme tak nějak smutně, depresivně, bezmocně, vyčerpaně,“ řekla. „Můžeme dělat věci jako sbírky a dary a protesty nebo něco podobného, ale nakonec vás to stejně tíží.“
Foto: Mariam Fam