Víra, která byla před staletími vyhnána z Ruska, je v Gruzii na pokraji zániku
7.10.2024
Desetiletý chlapec hrdě stojí vedle svého otce a poslouchá monotónní zpěv starších žen oděných do vyšívaných šátků a dlouhých barevných sukní. Je to poprvé, co se Ilja účastní nočního modlitebního shromáždění v Gorelovce, malé vesnici v jihokavkazském státě Gruzie, a je odhodlán sledovat staleté hymny předávané z generace na generaci.
Není zde žádný kněz ani ikonografie. Jen muži a ženy se společně modlí, jak to dělají douhoborové od doby, kdy tato pacifistická křesťanská sekta vznikla v Rusku v 18. století.
Tisíce jejich předků byly před téměř dvěma stoletími vyhnány na okraj ruské říše, protože odmítli pravoslavnou církev a odmítli sloužit v armádě cara Mikuláše I. – podobně jako tisíce mužů, kteří před dvěma lety uprchli z Ruska, aby se vyhnuli povolání do armády, aby se připojili k invazi Moskvy na Ukrajinu.
Dnes zůstává v těsné ruskojazyčné zemědělské komunitě ve dvou odlehlých horských vesnicích jen asi 100 douhoborů. „Naši lidé umírají,“ říká agentuře Associated Press 47letá Světlana Světliščeva, matka Ilji, když jde s rodinou na starobylý hřbitov.
Modlitba nikdy nekončí
Asi 5 000 douhoborů, kteří byli v polovině 19. století vyhnáni, založilo 10 vesnic poblíž hranic s nepřátelskou Osmanskou říší, kde nadále hlásají nenásilí a uctívají bez kněží a církevních rituálů.
Komunita prosperovala a rozrostla se na přibližně 20 000 členů. Když někteří z nich odmítli přísahat věrnost novému carovi Mikuláši II. a protestovali pálením zbraní, úřady rozpoutaly násilný zásah a asi 4 000 z nich poslaly žít jinam do rozlehlé ruské říše.
Nenásilí je základem kultury Douchoborů, říká Julija Mokošina, profesorka na Mordvinské státní univerzitě v Rusku, která se touto skupinou zabývá. „Douchoborové dokázali, že se lze postavit za pravdu i bez použití síly,“ říká Mokošina. „Bojovali beze zbraní, ale svou pravdou a vnitřní silou.“
Jejich osud zaujal ruského spisovatele Lva Tolstého, rovněž pacifistu, který věnoval výtěžek ze svého posledního románu „Vzkříšení“ na pomoc asi 7 500 douchoborů, kteří emigrovali do Kanady, aby unikli pronásledování. A po celou dobu se nepřestali modlit, ani když sovětské úřady neúprosně potlačovaly náboženské aktivity. „Nebyla jediná neděle, kdy bychom se nemodlili,“ říká s hrdostí 46letý Jurij Strukov ve vesnici Orlovka, kde žije už 30 let.
Zmenšující se komunita
Stejně jako ostatní obyvatelé venkovské komunity vlastní Strukov dobytek a vyrábí tvaroh, zakysanou smetanu a solený sýr zvaný suluguni, který prodává v nedalekém městě. Jeho způsob života je náročný – v zimě se potýká s mrazem a v létě se suchem a od nejbližšího velkého města je odlehlá vesnice vzdálená tři hodiny jízdy autem – což už mnoho Douchoborů neláká.
„Komunita se změnila, protože se stala malou,“ říká Strukov. „To, že je nás málo, zanechává v duši těžké stopy.“ V sovětských dobách udržovali Douchoborové jedny z nejlepších kolchozů v regionu. Ale nacionalistické nálady, které v Gruzii vybublaly s blížícím se rozpadem Sovětského svazu, přiměly koncem 80. let mnohé z nich k návratu do Ruska.
„Nepřestěhovali jsme se, vrátili jsme se,“ říká 39letý Dmitrij Zubkov, který byl v první koloně 1000 Douchoborů, kteří v roce 1989 odešli z Gorelovky do dnešního západního Ruska. Zubkov a jeho rodina se usadili ve vesnici Archangelskoje v ruské Tulské oblasti. Strukov také uvažuje o stěhování.
Po odchodu několika vln Douchoborů se do Orlovky nastěhovali etničtí Gruzínci a Arméni – Orlovka leží blízko arménských hranic – a podle něj jsou vztahy mezi nimi a stále se zmenšující komunitou Douchoborů napjaté. Jeho čtyři členové rodiny jsou posledními Douchobory žijícími v Orlovce. Modlitebna a hroby jeho předků mu však brání v odchodu. „Celá země je nasáklá modlitbami, potem a krví našich předků,“ říká. „Vždy se snažíme najít řešení v různých situacích, abychom tu mohli zůstat a zachovat naši kulturu, naše tradice a naše obřady.“
Udržování tradic
Douchoborské rituály se tradičně předávají z generace na generaci ústním podáním a Strukova 21letá dcera Daria Struková cítí naléhavou potřebu naučit se od starších členů komunity co nejvíce. „Stále se obávám, že tak hluboká a zajímavá kultura se prostě ztratí, pokud ji včas nepřevezmeme,“ říká Strukova.
Říká, že jako studentka v gruzínském hlavním městě Tbilisi, kde má tato víra velký vliv, uvažovala o přestupu do gruzínské pravoslavné církve. Její pochyby však rozptýlilo, když během modlitebního setkání naslouchala sboru Douchoborů. „Uvědomila jsem si, že to je to, co mi chybělo, to je to, co jsem nikde nemohla najít,“ říká. „Teď už vím, že douhoborská víra mě bude provázet až do konce života.“
Zubkov říká, že Strukovové kolísavá víra není mezi douhobory v Rusku nic neobvyklého. Jakmile se asimilují do ruské společnosti, poznají velká města, mluví stejným jazykem a sdílejí tradice s místními, samozřejmě je převládající náboženství zláká. „Lidé nechtěli vyčnívat,“ říká. „Bohužel jsme se asimilovali velmi rychle.“
V Archangelsku se před více než 30 lety usadilo asi 750 douhoborů. Nyní se nedělních modliteb účastní jen několik starších žen a tradiční hymny na pohřbech zpívá jen pár douhoborů. Zubkov předpovídá, že do deseti let tato kultura z Archangelska zcela zmizí.
Trvalá víra
Douchoborové, jejichž rodiny začaly znovu žít v Kanadě před více než sto lety, necítí silné pouto k vesnicím, které jsou pro rodinu Strukovových posvátné. Říkají, že důležitá je jejich víra a pacifistické zásady, které ji podtrhují. „Nepřikládáme žádnému konkrétnímu místu a historickým místům … nějaký duchovní význam,“ řekl John J. Verigin mladší, který vede největší organizaci Douchoborů v Kanadě. „To, co se snažíme v naší organizaci udržovat, je oddanost těm základním principům našeho životního konceptu.“
Ilja v Gorelovce se však utěšuje vědomím, že jeho komunita, kultura a víra jsou zakořeněny v místě, které založili jeho předkové. „Vidím se jako vysoký dospělý člověk, který chodí každý den na modlitby v douchoborském oblečení,“ řekl Ilja. „Budu sem chodit rád, mám to tu rád i teď.“
Foto: Kostya Manenkov